Zvláštní léto - Slavnostní strom

Tuhle kapitolu, a vlastně celou tuto povídku, bych chtěla věnovat všem babičkám... A hlavně té své, která mi tolik chybí!

Ten den, snad poprvé ve svém životě, strávila Hermiona u šatníku delší dobu než pět minut. Nekonečně dlouho vybírala oblečení, ve kterém by šla na večeři s Dracem a Kiyomi. Věděla, že to musí být něco neformálního. Tedy doufala... Neuměla si představit, že by s Dracem a Kim měli jít do nějaké luxusní restaurace.
S nevěřícným úsměvem nad sebou zakroutila hlavou, když se ozvalo zaklepání na dveře. „Pojď dál, babi,“ ozvala se Hermiona a otočila se ke dveřím.
„Myslíš, že můžu jít v těhle šatech? Ale co se ptám samozřejmě, že můžu. Vždyť je to vlastně jedno, ne?“
Babiččin pohled byl jemný a klidný. S úsměvem pozorovala svou vnučku. „Musí to být výjimečný muž, když...“
Nechala větu nedokončenou a Hermiona si povzdychla. V tom se zezdola ozval zvonek.
Hermiona mrkla na hodiny a málem vykřikla: „Ježíšikriste, to už je tolik?“ Se zděšením se podívala na své šortky a vytahané tričko.
„Já otevřu!“ Kim se řítila po schodech dolů.
„V klidu se obleč, já ho zatím zabavím,“ poznamenala babička a vyšla z pokoje.
„Dobrý večer,“ pozdravila mladého muže, který stál pod schody a držel za ruku Kim. Zkoumavě si ho změřila pohledem.
Draco se pod jejím pohledem nechtěně zachvěl. Poznal, že má čest s Hermioninou babičkou. Nejen, že si byly neuvěřitelně podobné, ale její pohled ho jasně varoval, že vstupuje na chráněné území. Kéž by se někdo tak někdy staral o mě...
„Dobrý večer,“ odvětil slušně. Silou vůle se přinutil neuhnout pohledem.
Stará paní se uznale usmála. „Prosím, pojďte dál, Hermiona tu bude za chvilku. Nedáte si něco k pití?“
„Rád, pořád je tam velké horko,“ odvětil klidně, přestože pod jejím pohledem mu byla zima.
„Kam půjdeme na večeři?“ skočila jim do řeči Kim.
„Nech se překvapit,“ poznamenal Draco a usmál se.
Hermiona Countryová je odvedla do obýváku, kde Kim okamžitě doslova hupla na sedačku vedle Draca.
Zatímco v kuchyni připravovala šťávu, dumala nad tím, co všechno se skrývá za maskou lhostejnosti, kterou se ten člověk naučil nosit. Byla by přísahala, že na okamžik zahlédla v jeho očích bolest a prázdnotu. Ta však zmizela, když se zadíval na Kim.
Vrátila se do obýváku a položila tác na stolek. Když se Draco napil, vstoupila do místnosti Hermiona.
Vyrazila mu dech. Na sobě měla jednoduché bílé letní šaty a vlasy vyčesané do drdolu. „Ahoj,“ pozdravil ji s jistou námahou. Najednou se cítil stejně nervózně a nejistě jako kdysi dávno... ve škole...
„Ahoj,“ odpověděla a rychle pokračovala, „promiň, žes čekal.“
„Nic se neděje. Sluší ti to,“ řekl a vstal z pohovky. Vzal její ruku do své a opatrně ji políbil.
Hermiona vykulila nevěřícně oči. S jistou nevolí si všimla, že Draco právě získal všechny sympatie její babičky a že malá Kiyomi si je prohlíží jako svatý obrázek.
„Klidně jsi jí mohl dát pusu,“ upozornila ho malá.
„Vážně?“ zeptal se Draco tiše. Ta představa se mu až nápadně zamlouvala.
„Vážně! Strejda Viktor ji také líbá, když s ním někam jde, viď, teto?“ Upřela nevinně své oči na Hermionu.
Ta by se nejraději zavrtala sto metrů pod zem.
„Tak strejda Viktor?“ Nedal na sobě nic znát, jen pohled jeho očí se změnil a Hermiona v duchu zaúpěla. Už jí zase připomínal profesora Snapea, blahé paměti, v jeho nejlepší náladě. Byli si tak podobní!
Nakonec se donutila k úsměvu, když potlačila nutkavou potřebu se ospravedlnit, že ji Viktor líbá jen na tvář! „Tak kam půjdeme?“
Kim vedle ní nesouhlasně odfrkla. „Prý je to tajemství! Pf, taková hloupost, tajemství...“
„Kimi, okamžitě toho nech, nebo zůstaneš doma,“ napomenula ji Hermiona a malá okamžitě zmlkla. „Když tajemství, tak tajemství, ale můžu se aspoň optat, jestli to bude mezi lidmi, či mezi kouzelníky?“
„Raději si vezmi hůlku s sebou, půjdeme do našeho světa.“ V jeho hlase se neozval ani náznak emocí. Spíše jí připomněl ledová severák.
„Jupí!“ zavýskla Kim a chytla se Draca za ruku. „Tak jdem?“
Draco se na ni usmál a vykročil ke dveřím. Hermiona se jej pomalu a nejistě následovala. Ve dveřích se Draco otočil, na Hermionu se však ani nepodíval. „Nashledanou, madam,“ pozdravil její babičku a spolu s Kim vyšel ven.
Hermiona je opět poslušně následovala, ale začínal v ní bublat vztek. Když vyšla před dům, uslyšela slova, která byla určena jen jí. „Odvahu, zlato,“ pošeptala jí babička, než zavřela dveře od domu.
Budu ji potřebovat, pomyslela si nešťastně. Do čeho jsem se to zase namočila?
V naprostém tichu došli na konec ulice. Zabočili za roh, kde ulice končila a začínaly louky. „Zvládneš asistované přemístění?“ zeptal se jí, aniž se na ni podíval.
„Samozřejmě, že ano,“ odsekla podrážděně a vzala Kim za ruku. Draco malou chytil za druhou. „Kam?“
„To nech na mě, jen se pořádně drž.“
Když zase stáli nohama pevně na zemi, starostlivě se sklonil ke Kim. „Jsi v pořádku?“ optal se jí. „Dobře si pamatuju na svůj první zážitek s přemísťováním, myslel jsem, že mi upadne hlava.“
Kim zakroutila hlavičkou. „Kdepak, já už se přemísťovala,“ upozornila ho a hrdě se vypnula.
„Omlouvám se, zapomněl jsem, že už jsi velká holka.“
„Jo, to jsem!“ Rozhlédla se kolem a otevřela pusu údivem. „Kde to jsme?“
„Lands End,“ vysvětlila Hermiona, která místo okamžitě poznala. „To je nejjižnější část Anglie.“
„A i v tomhle vedru nejchladnější,“ vysvětlil Draco.
„Jak to? Na jihu je přece teplo, ne? Ptáci přeci odlétají na jih, do teplých krajin.“
„To ano, ale toto místo je přímo na skále a u moře. Fouká zde vítr, takže je tu příjemněji,“ odpověděla jí tentokrát Hermiona. A poprvé po dlouhé době se na Draca podívala. Z toho, co vyčetl v jejím pohledu však radost neměl. „Kam půjdem?“
Její hlas byl prázdný. Pitomče! Co tě to posedlo? Tak se líbá s Krumem, co je tobě do toho! I kdyby se líbala s celým famfrpálovým týmem, tobě by do toho nic nebylo! A už vůbec nic ti nedává právo se k ní takto chovat. „K Slavnostnímu stromu, uděláme si piknik.“
Přikývla a otočila se ke Kim. „Znáš Slavnostní strom?“
„Ne, neznám. Teda - nikdy jsem tam nebyla, ale je to místo, kde profesor Snape získal nejvyšší kouzelnické vyznamenání za mimořádné služby kouzelnickému společenství. A kde je pohřben.“
Hermiona se usmála a vykročila. „Správně, jenom si dej pozor, profesor Snape se tam občas zjevuje.“
„Vrací se jako duch?“
„Nikoli mladá dámo, špatně jste mě poslouchala, říkala jsem, že se zjevuje, copak to znamená? Kdyby se vracel jako duch, znamenalo by to?“ A vyčkávavě se na malou podívala.
„Znamenalo by to, že měl strach ze smrti a zanechal za sebou cestu, kterou by se vrátil do světa živých. Ale jak se zjevuje? Nikdy jsem to neviděla!“
„To není častý jev a musí jej učinit jen opravdu mocný kouzelník,“ skočil jim do řeči Draco. Náhle si připadal odstrčený. Ty dvě se chovaly, jako by tam nebyl. V tom pochopil. Hermiona mu oplácela stejnou mincí. A máš to, jak se do lesa volá...
„Zjevení jsem zažil jen jednou, před... Už je to skoro deset let.“ Odmlčel se a ve vzpomínkách se zatoulal na místo, kde se jeho život změnil. Znovu stál před Brumbálovou hrobkou a uvažoval, jak naloží se svým životem, který se od základu změnil. Ne smrtí Voldemorta. V té době již pro něj nic neznamenala. Za svou hloupost, za špatnou volbu, již pokání učinil a bylo to bolestné. Velmi bolestné. Nevědomky si promnul pravé rameno. Ne, tehdy šlo o něco mnohem... osobnějšího. A mnohem vážnějšího!
„Jak to vypadalo?“ vyhrkla Kim, dříve než ji Hermiona stačila zarazit. Uvědomila si, že to je příliš osobní otázka, na níž ještě nenazrál čas. Ostatně, kdoví, jestli nazraje, že?
Draco potřásl hlavou a vrátil se do přítomnosti. „Je to hrozně zvláštní, víš, a těžko se to popisuje, to se musí zažít!“ vyhnul se přímé odpovědi.
Vyhledal Hermionu očima a ona se na něj poprvé usmála a kývla. Došli k Slavnostnímu stromu. Draco mávl hůlkou a ke Kimině velké radosti se objevila kostkovaná deka a s ní obrovský piknikový koš. Hermiona začala vybalovat věci z košíku, ale v ten okamžik jí vypadlo kuře z ruky, protože Kim se na Draca podívala a zcela vážně se zeptala: „Tak dáš tetě tu pusu?“
„Kyiomi Potterová, opovaž se, ještě jednou...“
„Rád,“ skočil jí do řeči Draco.
Hermioně došla slova a nevěřícně na něj zírala.
Draco nezaváhal a využil jejího ohromení. Rychle se k ní sklonil a něžně ji políbil. Když nečekaně pootevřela rty, polibek prohloubil.
Hermiona slastně zavrněla a objala ho kolem krku.
Malá Kim se začala chichotat. Draco se od Hermiony jen nerad odtrhl. „Teda, vy se líbáte jako taťka s mamkou! Ale strejda Viktor dává tetě pusu jen na tvář, takhle,“ a vlípla Dracovi pusu na tvář. Znovu se rozesmála se a poodběhla.
Draco se na Hermionu usmál a ona, ke svému obrovskému zděšení, zatoužila po dalším polibku. „Tak jen na tvář?“ zeptal se tiše. Konečně se uvolnil. Byl tak krásná, když vešla do místnosti, že si myslel, že se mu to jen zdá. Že tahle chytrá a krásná žena nemůže chtít jít ven s ním. A když zjistil, že ji líbá Krum, kapitán bulharského národního famfrpálového týmu, popadl ho vztek a... pocit ztráty.
Hermiona jen pokrčila rameny. Nevěděla, co říct. Neměla nejmenší tušení, co zapříčinilo změnu jeho chování.
Draco natáhl ruku a pohladil ji po tváři.
Hermiona zrůžověla a překvapeně vydechla, když na ni dopadly okvětní plátky růží. Ona i Draco zdvihli hlavy a koukali do koruny stromu. Ani jeden nepromluvil.
„Jé... co se to děje?“ vyhrkla Kim a rozběhla se zpátky k nim. Stoupla si přímo pod padající květy, rozpřáhla ruce a začala se točit. Draco a Hermiona se na ni s úsměvem podívali. Oba však měli v očích ostražitý výraz. „Teto, to je zjevení?“
Hermiona přikývla a vpila se pohledem do Dracových očí. Co tohle má znamenat?
Draco na tom nebyl o mnoho lépe. Co se mi tím Snape snaží naznačit? Najednou se rozesmál.
„Co tě pobavilo?“
„Vážně nevíš? Tohle je největší ironie za posledních sto let. Ne, vážně – ty, promiň, mudlovská šmejdka, já, čistokrevný kouzelník, mimochodem, to zní, jak když mluvíš o hřebci určeném k chovu, a starý dobrý Snape nás zasypává plátky růží. Vážně nevidíš absurdnost situace?“
Hermiona se zarazila, ale jen na chvilku. Pochopila, že ji tou mudlovskou šmejdkou nechtěl urazit. Prostě jen výstižně popsal ... A v ten moment se rozesmála. Představila si profesora Snapea, věčně zamračeného, životem zlomeného člověka v jeho černém hábitu, jak se nad nimi vznáší a zasypává je květy. Tohle byl vážně vtip století.
Zato malá Kim se na ně dívala a ničemu nerozuměla. „Teto, řekl ti mudlovská šmejdko, a ty se směješ?“
Hermiona zvážněla a přitáhla si malou do klína. „Neřekl mi, že jsem mudlovská šmejdka, dokonce se za to, ještě než to vyslovil, omluvil. Chtěl jen popsat... rozdíly mezi námi dvěma.“
Draco přikývl a vytáhl hůlku. „Nikdy bych tvou tetu záměrně neurazil, to mi musíš věřit, Kim!“ Něco nesrozumitelně zamumlal a v ruce se mu objevila kytice kopretin. Podal je Hermioně. „Jako omluva za to, že jsem použil tak ošklivý výraz.“
Mávl hůlkou podruhé a v ruce měl krabičku, kterou Kim tak dobře znala. „Mozartovy koule!“
Draco se usmál. „Správně, mladá dámo, vaše nejoblíbenější pochoutka jako omluva za to, že jste musela vyslechnout tak ošklivé slovo!“
Hermiona putovala pohledem od květin k Dracovi. „Jak jsi věděl, které jsou mé nejoblíbenější?“
Tentokrát bylo na něm, aby pokrčil rameny. Přece jí nebude vyprávět, že si jí už ve škole všímal víc, než chtěl, a že má jednu usušenou kopretinu schovanou ve své knize kouzel pro pokročilé. Kdysi ji sebral na břehu jezera, když vypadla z kytice, kterou si Hermiona natrhala. K takové bláhovosti by se nepřiznal, ani kdyby ho mučila!
Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne, aby tě napadlo jíst ty bonbóny teď, Kim,“ napomenula holčičku, která se už dobývala do krabičky, „nejdříve se navečeříš!“
„Ach, jo, ty jsi jako mamka...“ reptala. Ale dál se nepřela a posadila se na deku, kam stále dopadaly plátky růží, které se však rozplývaly, pokud se měly dotknout jídla...

Hermiona se vyčerpaně svalila na postel a zavřela oči. Ve vzpomínkách se vracela ke včerejšímu odpoledni, které bylo tak neskutečně nádherné. Blaženě se usmála, ale vzápětí zvážněla. Teď už ho ale neuvidí... Alespoň Draco nic nenavrhl a ona nevěděla, kde by ho měla vyhledat a... sebrala-li by k tomu odvahu.
„Copak tě trápí?“
Hermiona sebou poděšeně cukla a automaticky sáhla po hůlce, než jí došlo, že nemá důvod se bránit. Ve dveřích pokoje stála babička.
„Promiň, to jsou je reflexy,“ omlouvala se a položila hůlku zpět.
Babička jen mávla rukou a posadila se k vnučce. Hermiona se posadila a babička vzala její ruce do svých stejně jako kdysi, když byla malá holka a potřebovala se jí s něčím důležitým svěřit. Stejně jako tehdy, když jí říkala o tom, že je čarodějka, nebo nedávno o Ronově smrti...
„Babi,“ vydechla tichounce a do toho povzdechu bylo vloženo vše, co cítila. Radost, naděje, zoufalství a strach.
„Když jsi se včera večer vrátila, skoro jsi se vznášela. Copak se pokazilo?“
„Všechno je to tak složitý, víš? Draco je... Celou školu mě nenáviděl. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že ho zlo ovládlo. Nakonec, po smrti Brumbála, se vzpamatoval. Mám strach, babi!“
„Z čehopak, zlato? Musela bys uznat, že některé věci mohly být trošku jinak, než se zdálo? Anebo z toho, co by jsi k němu mohla cítit?“
„Asi z obojího. Ale hlavně z toho, že ztratím přátele – Harry a Ginny jej viní ze smrti... Rona... a až zjistí, že jsem vzala Kim na večeři s Malfoyem...“
Stará žena se na ni zkoumavě podívala. Nakonec ji probodla pohledem. „Buď upřímná sama k sobě, miláčku! Nejvíc se bojíš toho, že první muž, o kterého jsi po Ronově smrti projevila zájem, je někdo, kdo mu není ani trochu podobný. A že to kdysi dávno byl nepřítel. Že bys musela měnit názor!“
Hermiona se nevesele ušklíbla. „Miluju tě, babi! Ale děsíš mě – moc mě znáš.“
„Ale Hermi! Někdo ti musí říct pravdu a otevřít oči. A kdo jiný by to měl být než milující babička.“
„Já vím, babi, já vím,“ na okamžik se odmlčela, „a vážně tě miluju! Ale...“
Babička jen kývla hlavou, jako že jí neříká nic nového. Ale Hermiona to musela říct. Už jednou udělala tu chybu, že člověku, kterého milovala to neřekla včas a ... Ron zemřel, aniž by cokoli věděl... Tehdy se rozhodla, že stejnou chybu již nikdy neudělá.
„Nechceš to slyšet! Jenže to máš smůlu, po kom myslíš, že jsi tvrdohlavá?! Nevím, jaký byl kdysi, Hermiono, ale teď je to dobrý muž! Přesto mám pocit, že je spousta věcí, které v sobě nosí a které ho ničí.“
Pomalu se zdvihla a odešla z pokoje, kde nechala Hermionu jejím neveselým myšlenkám.